Jednou byla moje žena večer někde pryč a já dostal za úkol hlídat našeho dvouletého syna. Pro chlapa je to rutina: přežít, nezranit se a ideálně udržet dům v celku.
Synek dostal k Vánocům plastovou čajovou soupravičku. Vypadal s tím sice trochu jako zženštilý anglický lord, ale neřešil jsem to – hlavně že to fungovalo jako spolehlivá dětská zábava.
Sedím v obýváku, v ruce dálkový ovladač, v televizi zprávy. Najednou odněkud přicupitá malý s růžovým plastovým šálkem. Uvnitř trochu vody. Podává mi to, abych se napil.
Aplikoval jsem známé chlapské pravidlo pro výchovu – Podporuj pozitivní návyky a získej čas na gauči.
Šálek jsem do sebe hodil na jeden lok, hlasitě z mlasknul a říkám:
„Mňam! Ten čaj je naprosto vynikající, synu! Jsi borec. Běž udělat další!“
Synek zářil štěstím. Vytvořili jsme dokonalý, plně automatizovaný dodavatelský řetězec. Já koukal na fotbal a zprávy, on neúnavně běhal sem a tam. Během hodiny mi naservíroval snad dvacet šálků. Zpětně musím uznat, že ta voda měla zvláštní, lehce minerální dozvuk a trochu chlórové aroma, ale přičítal jsem to levnému plastu z Číny. Hydratace je koneckonců základ zdraví.
Kolem deváté konečně dorazila žena.
Byl jsem na sebe neskutečně hrdý. Žádný pláč, žádné rozbité vázy, dítě zabavené, otec hydratovaný. Prostě absolutní manažerské vítězství.
„Sleduj to, miláčku,“ povídám jí hned ve dveřích s úsměvem vítěze. „Náš syn je neuvěřitelně šikovný. Vychoval jsem z něj perfektního barmana.“
Otočím se k malému a zavelím: „Šéfe, jeden čaj pro tatínka!“
Synek natěšeně odcupital do útrob bytu a za chvíli už nesl další růžový kalíšek. Předpisově jsem ho do sebe kopl, uznale pokyvoval hlavou, pochválil ho a čekal, až žena začne dojetím plakat, jakého má doma úžasného otce.
Žena stála opřená o futra, ruce na prsou, na tváři nulové emoce a v očích takový ten ledový klid, který věští katastrofu.
Pak suše, bez jediného hnutí brvy, pronesla:
„Hele… a nenapadlo tě za celou tu dobu, že jediné místo v celém bytě, kam ten kluk dosáhne na vodu, je záchod?“