Před dvěma týdny jsem oslavil čtyřicáté narozeniny. Tedy, abych byl přesný, o oslavě se moc hovořit nedalo. Zprvu to vypadalo, že si na mě nikdo ani nevzpomněl.
Ráno jsem vstal jako obvykle, oholil se, oblékl a zamířil do kuchyně, kde už na mě čekala manželka s dětmi. V duchu jsem doufal, že mě manželka alespoň obejme, popřeje mi všechno nejlepší a třeba mi předá nějaký drobný dárek. Nemusel by být drahý. Úplně by stačila čokoláda nebo přáníčko s několika milými slovy. Jenže manželka se věnovala přípravě snídaně a sotva se na mě podívala. Neřekla ani obvyklé: „Dobré ráno, miláčku.“ Vypadal spíše, že je podrážděná nebo přímo naštvaná a v takové situaci je lepší nic neřešit.
Děti spořádaly snídani, vypily kakao a zmizely z kuchyně, aniž by mi popřály. Žádné objetí, žádné přání, dokonce ani obvyklé žertovné poznámky o tom, že už jsem zase o rok starší. Když jsem odcházel do práce, cítil jsem se podivně smutný. Čtyřicet let člověka nepotká každý den, říkal jsem si. Člověk by čekal, že si na něj alespoň jeho nejbližší vzpomenou.
V kanceláři jsem se pokusil na celou věc zapomenout a pustil se do práce. Sotva jsem si však sedl ke stolu, objevila se ve dveřích moje sekretářka, usmála se a řekla:
„Všechno nejlepší k narozeninám! Hodně zdraví, štěstí a ať se vám splní všechno, co si přejete.“
Byla to sice jen krátká gratulace, ale v tu chvíli mi připadala jako ta nejkrásnější věc na světě. Konečně si někdo vzpomněl! Poděkoval jsem jí a hned jsem měl lepší náladu. Dokonce jsem si pomyslel, že se mám v práci možná lépe než doma.
Dopoledne rychle uběhlo. Vyřídil jsem několik telefonátů, podepsal hromadu dokumentů a odpověděl na desítky e-mailů. Kolem druhé hodiny odpoledne se znovu otevřely dveře a sekretářka nakoukla dovnitř.
„Poslyšte,“ řekla s úsměvem, „dneska je venku nádherně, navíc máte narozeniny. Co kdybychom zašli na oběd? Znám jednu opravdu skvělou restauraci.“
Nemusel jsem se rozmýšlet ani vteřinu.
„To je výborný nápad. Aspoň dnes si dopřeji něco příjemného.“
Vyrazili jsme do restaurace a dali si výborné jídlo. Povídali jsme si o práci, o dovolených, o filmech a o všem možném. Nakonec nemohla chybět sklenka dobrého vína. Sekretářka byla ve skvělé náladě a já jsem se vedle ní cítil příjemně. Na chvíli jsem úplně zapomněl na ranní zklamání. Když jsme zaplatili a vyšli ven, slunce stále krásně svítilo. Sekretářka se zastavila, rozhlédla se po ulici a pak se na mě obrátila.
„Opravdu se vám chce vracet do kanceláře? Vždyť je tak krásně!“
Pokrčil jsem rameny: „Upřímně řečeno, taky se mi tam vůbec nechce.“
„Tak tam nechoďme,“ navrhla s úsměvem.
„A co budeme dělat?“
Chvíli se tvářila zamyšleně a pak s tajemným úsměvem řekla:
„Co kdybyste šel ke mně? Bydlím kousek odsud. Můžeme si dát kávu, případně něco ostřejšího, a ještě chvíli si užívat volno.“
Tohle už začalo vypadat jako velmi vydařený den a v kontrastu s ranní situací doma to působilo velmi dobře.
„Proč ne?“ odpověděl jsem. „Dneska mám přece narozeniny. Jednou za rok si snad můžu dovolit trochu volna.“
Její byt byl útulný a vkusně zařízený. Posadili jsme se v obývacím pokoji a ona přinesla láhev dobrého koňaku. Nalila nám po skleničce a povídá:
„Víte co?“ řekla. „Ještě pro vás mám jedno malé překvapení, myslím že na to celou dobu čekáte… Tak já si tady jen odskočím…“
Usmála se a odběhla do ložnice.
V tu chvíli jsem cítil, že se moje narozeniny začínají vyvíjet opravdu zajímavým směrem. Bylo mi to jasné, teď přišla má chvíle a tváří v tvář očekávání jsem byl připraven.
Po chvíli se dveře otevřely a z nich vyšle sekretářka s narozeninovým dortem – a s celou mojí rodinou. Všichni zpívali narozeninovou písničku, dívali se na mě…
A já tam seděl na gauči, na sobě měl jen ponožky a věděl, že na tyhle narozeniny opravdu nikdy nezapomenu.